epravo.cz

Pamatujete si z dětství večerníček Krkonošské pohádky, ve kterém chamtivý a zlý Trautenberk tropil různé neplechy svému sousedu Krakonošovi, který ho však jako bájná spravedlivá bytost vždy po zásluze potrestal? Pokud ano, možná si vzpomenete i na to, že hranice Trautenberkova panství končila u cedule s nápisem „Tady je Krakonošovo“. Život však bohužel není pohádka – ne vždy jsou hranice pozemků zcela zřetelné a ne vždy panuje na konkrétním vedení hranice shoda mezi vlastníky sousedních parcel. V dnešním článku se tak zaměříme na možnosti soudního řešení sporů tohoto druhu, tj. sporů o vedení hranice pozemků.

V praxi existují dva žalobní typy, o kterých lze v případě neshody na hranici pozemků uvažovat.[1] Tím prvním je žaloba dle ustanovení § 1028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jako „o. z.“), jež hovoří následovně: „Jsou-li hranice mezi pozemky neznatelné nebo pochybné, má každý soused právo požadovat, aby je soud určil podle poslední pokojné držby. Nelze-li zjistit, určí soud hranici podle slušného uvážení.“ Druhou variantou je pak „klasická“ určovací žaloba ve smyslu § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jako „o. s. ř.“), dle kterého „Určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.“ Smolková uvádí jako jednu z variant i žalobu dle § 1040 an. o. z.,[2] nicméně dle našeho názoru se jedná o cestu v praxi spíše nevyužívanou, resp. její praktické využití si neumíme představit, pročež tento žalobní typ v našem výkladu pomineme.

Každá z výše uvedených žalob se liší svým charakterem, a proto jsme za účelem větší přehlednosti dovolili zásadní rozdíly zpracovat do následující tabulky:

V prvé řadě je třeba na toto místo zařadit terminologickou poznámku, a sice Nejvyššího soudu České republiky (dále též jako „Nejvyšší soud“) zvolil ve své judikatuře poměrně nešťastně zvolený výraz, resp. pro žalobu dle § 80 o. s. ř. užívá označení „žaloba na určení sporné hranice“.[3] Byť se tak jedná o určovací žalobu, tento název může nejen pro právního laika na první pohled implikovat žalobu dle § 1028 o. z., z tohoto důvodu tak budeme v následujícím výkladu obě žaloby rozlišovat dle ustanovení právních předpisů, o něž se opírají.

Jak vyplývá ze shora uvedené tabulky, primárním rozlišovacím kritériem pro využití toho kterého žalobního typu bude povaha samotného sporu o hranici. Z tohoto důvodu tak bude prvním úkolem zodpovědět otázku „Je hranice objektivně zjistitelná?“.  Pod výrazem „zjistitelná“ se rozumí, že lze určit, kudy hranice vede,[4] jedná se o skutkovou otázku.[5] Příkladem nezjistitelnosti může být odstranění hraničních znaků či změna terénu v důsledku přírodních procesů jako je povodeň či sesuv půdy.[6] Pouze v případě, že hranice není objektivně zjistitelná, lze využít žalobu postavenou na ustanovení § 1028 o. z., soud v takovém případě stanoví nový průběh hranice dle poslední pokojné držby, popřípadě na základě slušného uvážení.

Znovu zdůrazňujeme – soud stanoví / určí nový průběh hranice, nikoliv určí, kudy (dosavadní) hranice vede.[7] Argumentace v žalobním podání by se tak měla soustředit především na odůvodnění, proč není možné objektivně zjistit polohu sporné hranice, přičemž zvláštní pozornost bude třeba věnovat formulaci petitu. Nejvyšší soud výše uvedené kritérium (ne)zjistitelnosti hranice odůvodňuje tím, že rozhodnutí o žalobě dle § 1028 je definitivní, tj. pokud by hranice objektivně zjistitelná byla, pak by její určení v řízení podle § 1028 o. z. představovalo nepřípustný zásah do vlastnických poměrů.[8] Z pohledu protistrany tak lze obranu v daném řízení stavět na hledání argumentů na podporu objektivní zjistitelnosti hranice, a potažmo lze argumentovat i možným zásahem do ústavně zaručených práv, především vlastnických práv dle Článku 11 ústavního zákona č. 2/1993 Sb., usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky.

S ohledem na konstitutivní povahu rozhodnutí v řízení o žalobě podle § 1028 o. z., soud není vázán návrhy účastníků řízení na stanovení hranice a rozhodnutí je tak v plně jeho diskreci, když jediná limitace stanovená zákonodárcem je právě poslední pokojná držba nebo slušné uvážení.[9]

Navzdory výše uvedenému bude objektivní nezjistitelnost hranice spíše výjimečnou situací, neboť pozemky bývají často odděleny rozhradami ve smyslu § 1024 an. o. z., které určení hranice zjednodušují.[10] Dané spory tak budou mít převážně subjektivní základ v podobě sousedských nesvárů, v praxi jsme se s tímto problémem přímo i nepřímo setkali v souvislosti s digitalizací katastrálních map. Právě v důsledku digitalizace totiž někteří vlastníci nemovitých věcí zjistili, že „pár metrů či centimetrů“, které doposud považovali za vlastní a po léta v dobré víře užívali, patří jejich sousedům. Právě v takovýchto případech má smysl uplatnit institut určovací žaloby podle § 80 o. s. ř.[11]

Přes zavádějící, avšak vžité, označení „určovací žaloba“, se nelze žalobním podáním domáhat určení hranice pozemku.[12] Nejvyšší soud opakovaně předestřel, že žalobní petit musí vždy směřovat na určení vlastnictví ke spornému pozemku, často ke sporné části pozemku, popřípadě na vyklizení pozemku či jeho části, přičemž tento pozemek (jeho část) bude v zásadě nezbytné vymezit geometrickým plánem.[13] Skutečný průběh hranice bude často řešen jako předběžná otázka před samotným určením vlastnického práva.[14]

Obě žaloby jsou tak svým způsobem vůči sobě kontradiktorní, v závislosti na výchozích skutkových okolnostech jedna žaloba vylučuje užití druhé. I přesto však může být v rámci řízení zjištěno, že hranice, o které je tvrzena její nezjistitelnost, naopak zjistitelná je a vice versa. Pokud se dokazování začne ubírat tímto pro klienta nepříznivým směrem, hrozí zamítnutí žalobního podání. Pro tyto případy tak komentářová literatura, a také judikatura dovodily možnost navrhnout změnu žaloby v souladu s § 95 o. s. ř.[15] Tato změna však bude vyžadovat i kompletní změnu argumentace právě s ohledem na rozdílný charakter obou žalobních typů.[16]

Závěrem bychom tak shrnuli nejpodstatnější sdělení tohoto článku. Při sporech o hranici pozemků se v praxi nejčastěji uplatní institut určovací žaloby podle § 80 o. s. ř., nicméně je třeba dbát na správnou formulaci petitu a argumentaci. Chybně formulovaný petit může vést k zamítnutí žaloby. Pro případy, ve kterých by dokazování svědčilo o tom, že hranice pozemku není objektivně zjistitelná, lze přistoupit ke změně žaloby podle § 80 o. s. ř. na žalobu dle § 1028 o. z., avšak bude nutné patřičně upravit žalobní argumentaci i petit.